Aniž by se otočil, věděl, že už za ním stojí patnáct Afričanů a netrpělivě se pohupují do rytmu hudby, která přicházela z venčí. „Pojďtě s námi oslavit Slunovrat! Podívejte, kolik z nás si pro vás přišlo, všichni se těšíme na vaše veselé historky, určitě jich máte v každém rukávu nejmíň tucet,“ ozvali se skoro jednohlasem a směle ho tím zvali ven. Konečně se otočil, prohlédl si jejich usměvavé tváře a vlídným hlasem pronesl: „Rád se k vaší oslavě přidám.“ Fotografie byla vynález západu, po afrických savanách moc aparátů nekolovalo, a když už se nějaký objevil, přes jeho hledáček se často koukal senzacechtivý Brit nebo Francouz. Měl v živé paměti, když mu během búrských válek poprvé přinesli ukázat fotografický snímek - portrét tehdejší britské královny. Stejně dobře si pamatoval, jak si poprvé fotili právě jeho. Tehdy to byla výprava cestovatelů, která se ztratila v džungli, a kterou o pět týdnů později přivedl jeden domorodý kmen zpět do civilizace. Ráno druhého dne se skupina asi dvaceti lidí z vesnice chystala do největšího města v okolí. Konalo se tam velké zasedání kmenů z okolí, což byla také vhodná příležitost něco prodat a nakoupit. Bylo to daleko, tedy aspoň na tehdejší dobu vzdálenost 130 km nebyla žádná slast a člověk se trmácel vlakem pod rozpáleným sluncem několik hodin. Vždy se s ostatními podělil o rady, co si vzít s sebou. Vždyť On tu cestu za svůj dlouhý život absolvoval nespočetněkrát. Ihned po koupeli se chtěl osvěžit douškem nakyslého nápoje, který si připravil předešlý večer, ale vyrušil ho křik buvolů u nedaleké řeky. „Možná lvi ulovili slabé mládě,“ pomyslel si a ponořil tvář do hluboké misky s nápojem, jež voněl po ovoci. Za několik málo okamžiků však do jeho příbytku přiběhl chlapec a pověděl mu, co se stalo. Ta informace ho i v jeho pokročilém věku okamžitě vztekem zvedla z proutěného křesla. Někdo právě zastřelil největšího buvola - vůdce stáda. Králíci si o jeho toulkách určitě povídali, jenže který z vesničanů by jim rozumněl? Jednoho rána zase odešel, nikdo nevěděl kam, ani kdy se vrátí. Ten blízký kontakt, jaký s ním doposud udržovali se pomalu vytrácel, ale nikdy na něj nestačili úplně zapomenout, protože člověku trvá léta a desetiletí, než ze svého srdce a mysli vypustí takovou osobnost, jakou byl On. Vždy měli radost, když se zase ukázal ve vesnici. A bylo po všem! Skořápka praskla a z vejce, které opatroval několik týdnů se začal klubat chomáč zašedlých pírek. Jako špinavý mokrý hadr vypadal malý pštros, když poprvé vykoukl dírou ve skořápce. Očima zmateně sledoval okolí, jakoby hledal odpovědi na všechny dotazy, které měl přichystané pro svou pštrosí mámu, jenž ale byla někde daleko v buši. „Proč je tu najednou tolik světla? Co tu dělá to podivné zvíře se dvěma rukama a dvěma nohama? A kdy dostanu najíst?!“
Každé písmeno ukrývá příběh... Každý příběh přináší vysvětlení...
!!! stáhnout anotaci na víkend 22. - 24.10.2010 !!!